Jsou to čtyři měsíce. Je moc fajn se pořádně nadechnout

S kouřením jsem začal v 17 letech. Přestat jsem zkoušel vícekrát. Stalo se mi, že jsem vydržel tři měsíce, ale pak přišla ta jedna.
Jednu si dám, to zvládnu, vždyť jediná cigareta přece nevadí. Jenže nikdy nezůstalo jen u ní. Dám si maximálně dvě nebo tři denně, mám to pod kontrolou, říkal jsem si pak. Velmi brzy jsem ale kouřil svých obvyklých deset až patnáct denně. Takhle to se mnou šlo dlouhých 13 let.
Až donedávna. Pár měsíců jsem uvažoval, jak kouření omezit, jak se toho zbavit. Kombinoval jsem klasické cigarety, IQOS (bezkouřovou elektronickou cigaretu), vaporizér. Nepřinášelo mi to ale uspokojení ani uklidnění, spíše naopak. Jednoho sobotního rána jsem se vzbudil po propité noci, dal si poslední cigaretu z vlastní krabičky, ze které mi nebylo dobře, a řekl si, že vydržím do pondělí.
V pondělí jsem si v práci vyprosil dvě cigarety. V úterý a středu po jedné. Ve čtvrtek jsem si řekl, že zkusím nekouřit. Dalších čtrnáct dnů jsem to zvládal bez problému. Bylo fajn nekouřit.
Pak přišel alkohol, kamarádi kuřáci a já si dal s nimi – a ne jednu. Další den jsem si koupil krabičku. Ten pocit, že snad musím těch 14 dnů dohnat!
Po pár cigaretách jsem ale cítil, jak mé plíce zase trpí a popravdě mi to ani nechutnalo. Tak jsem krabičku i se zbytkem cigaret hodil do kontejneru. Jsou to čtyři měsíce. Je moc fajn se pořádně nadechnout.

Jakub, Správa budov

Už to bude devět let.

Moje máma vždycky říkala, že líbat kuřáka je jako vylizovat popelník. Coby puberťákovi mi to bylo jedno, ale když jsem začala chodit s klukem, který nekouřil, myslela jsem na tuto větu skoro pořád. A tehdy se stalo, že neodbytná myšlenka na větu mojí mámy, začala být tak otravná, že jsem jednoho listopadového rána vstala a prostě si cigaretu nezapálila. Nečekala jsem na to, až dokouřím krabičku, na začátek měsíce, týdne, no nov, na úplněk, na nic. Prostě jsem vstala s vědomím, že ode dneška nekouřím. O tom, že přestávám kouřit, jsem řekla každému, kdo byl ochotný poslouchat (a myslím, že dost lidí poslouchat ani nechtělo, ale byli příliš zdvořilí, než aby mi řekli, ať jim dám pokoj – děkuju zástupcům obou skupin ). Protože jsem věděla, že čím více lidem bych musela obhajovat své selhání, před čím více lidmi bych se musela stydět, tím silnější bude moje vůle vytrvat. V hlavě jsem si přehrávala sarkastické narážky těch, kdo mě uvidí s cigaretou po tom, co jsem vedla sugestivní monolog o tom, jak jsem přestala kouřit, jen tak, jasně, jsem přece dobrá a dám to, no problem, že jo.

Všichni kolem byli milí a podporovali mě. Nestalo se mi ani jednou, že by mi někdo řekl něco jako „dej si jednu“, „jedna cigareta nic neznamená“, „stejně zase začneš, tak proč se trápit“, ani nic jiného. V prvních měsících se mě naopak kamarádi kuřáci ptali, jestli mi nevadí, že si zapálí.

Pracovala jsem v té době jako barmanka a nejhorší to bylo v práci. Při klidnějších nocích jsem si kousala nehty, pojídala všechno, co mi přišlo pod ruku a skládala origami. Na baru jsem ráno mívala vyskládaný pavilon ptáků a vodních savců (v origami jsem fakt strašná a uměla jsem jen jeřába a vydru). Nejhorší byl první týden. Počítala jsem dny prvního týdne a říkala si „už máš za sebou dva, ještě pět a bude to lepší“. A bylo. Po prvním týdnu očistce přichází úleva, ale člověk je pořád na pozoru. Protože druhá krize přichází po měsíci. Byla jsem na to připravená a zvládla ji v pohodě (omlouvám se všem, kteří u toho byli za všechno, co jsem řekla. To byl absťák, ne já! Díky, že se se mnou pořád kamarádíte ).

Poslední krize v mém případě přišla po třech měsících. I na tuto jsem byla připravená. A to bylo dobře! Tahle je obzvlášť nebezpečná. Člověk si myslí, že je z toho venku, a že jedna cigareta mu přece neublíží. Já ale věděla, že ublíží. A tak jsem si ji nezapálila. A ani nikdy potom. Až dodnes. A už to bude devět let. A jsem sakra ráda, že jsem to dokázala.

Alča, PR